Dostat se „do kriminálu” je snadnější, než byste si mysleli – stačí chvilka nepozornosti na silnici. Naše čtenářka Monika to dobře ví. S dcerkou čekaly na tátu dva dlouhé roky.

„Bylo to ráno jako každé jiné, jen počasí nestálo za nic – lilo jako z konve. Po snídani manžel dal mně i naší tehdy čtyřleté Aničce pusu a odjel do práce. Nemohli jsme tušit, jak tento den navždy změní náš život,” napsala nám čtenářka Monika z Příbrami. Toto je její příběh.

Zabil jsem člověka

Třebaže se tato událost stala před pěti lety, z toho dne si vybavuji každý detail. S dcerkou jsem došla na nákup, po obědě jsem Aničku uložila spát a dala se do žehlení. Deset minut po půl druhé mi zazvonil mobil. Sotva jsem hovor přijala, manžel vyhrknul: „Moniko, stala se strašná věc! Způsobil jsem bouračku a muž z protijedoucího auta je mrtvý! Mně se nic vážného nestalo, jen mám rozseknuté čelo. Musím končit, miluju tě!”

Držela jsem mobil a hodně pomalu mi docházelo, jaké obrovské neštěstí se stalo… Mirka ještě ten den z nemocnice pustili. Dceři jsme o tom, že tatínek měl nehodu, říct museli – jizva na jeho čele byla příliš viditelná, ale hrůzné detaily jsme jí samozřejmě zamlčeli. Až když malá usnula, dozvěděla jsem se, co se stalo.

„O sjetých gumách vím dlouho, ale bylo mi líto za nové utratit tolik peněz. To si do smrti budu vyčítat! Navíc jsem jel o patnáct kilometrů rychleji, dostal smyk a narazil do protijedoucího auta. Bože, snažil jsem se tomu pánovi pomoct, ale…”

Dva roky nepodmíněně

Tak ráda bych našla slova útěchy, ale byla jsem schopná jen brečet. Po sepsání protokolu na policii nastalo nervy drásající čekání na soudní předvolání. Protože manžela trápily obrovské výčitky, rozhodl se, že se rodině mrtvého muže omluví. I když se nakonec omlouvat nebylo komu – muž neměl rodinu, s nikým nežil a o příbuzných nikdo nevěděl – moc jsem si Mirka za jeho rozhodnutí vážila. Den před soudem mi řekl: „Obhájce mě varoval, že mi hrozí i nepodmíněný trest. Snad to tak nedopadne, ale říct jsem ti to musel.”

I když soudce manželovi v podstatě vyměřil nízký trest (sazba je do pěti let), byl odsouzený na dva roky nepodmíněně. Samozřejmě jsme z nastalé situace byli vyděšení, ale největší starost nám dělalo, jak to vysvětlíme Aničce. Protože na pravdu byla malá, řekli jsme jí, že tatínek odjede pracovat do ciziny.

Proč mi nezavolá?

Den před nástupem Mirka do vězení jsme Aničku odvezli k mým rodičům. „Tatínku, neodjížděj, bude se mi stýskat! A budeš za námi aspoň jezdit na návštěvy? Nebo my za tebou? A jedeš daleko?” S obrovským přemáháním jsme situaci zvládli, ale sotva dcera vešla do domu rodičů, objali jsme se a naše těla se otřásala bezmocným pláčem…

Nastalo příšerné období – manžela psychicky trápilo vězeňské prostředí a odloučení od rodiny a mě otázky, ale i pláč dcery, které se po tatínkovi stýskalo. „Vždyť má mobil, tak proč nám nezavolá? A jak dlouho ještě bude pryč?” Dopisy, které manžel psal a já je dceři četla, jí zpočátku dělaly radost, ale po pár měsících Aničce tato komunikace nestačila. „Když nám tatínek nemůže zavolat, tak proč nám aspoň nepošle fotku, nebo pohled? A přijede za námi na Vánoce?”

Aby se dcerka netrápila, začala jsem vymýšlet podvody. Kamarádky, které jezdily do zahraničí, posílaly nádherné pohlednice a já občas zajela do města, koupila nějakou neobvyklou hračku a z pošty ji odeslala, a tak Aničce od tatínka chodily dárky.

Už nikdy!

Nevím, pro koho z nás to bylo víc psychicky náročnější, ale zvládli jsme to. Nastal den, na který jsem dva roky čekala – Mirek opustil vězení! S Aničkou jsme na něj čekaly v kavárně u nádraží a když přijel, padli jsme si do náručí. Po chvíli se dcerka z objetí vymanila, otřela si slzy a tatínkovi pohrozila: „Slib mi, že už bez nás nikdy na tak dlouho neodjedeš!” Manžel dojatě zašeptal: „Ani nevíš, jak rád ti tohle slíbím!”

Article source: http://zena.centrum.cz/deti/zajimavosti/clanek.phtml?id=713417